Představujeme mladé slavičínské odchovance bratry Šebákovi

/Rozhovor/ Tentokrát jsme si pro vás připravili velký rozhovor s bratry Šebákovými. Oba jsou odchovanci slavičínského klubu a pomalu se derou do kabiny áčka. Starší Ondra už odehrál dvě utkání v základu za A-tým a mladší Lukáš zatím sbírá starty za béčko.

Vzpomínáte si, kdo vás přivedl k fotbalu a v kolika letech to bylo?
Ondřej: K fotbalu mě přivedli rodiče, vzpomínám si,  jak mě mamka vedla poprvé na trénink a já nastoupil teprve do první třídy, takže mi bylo 6 let.

Lukáš: Na travní plochu jsem se dostal asi když mi byly 4 roky a přivedla mě tam máma.

Od začátku kariéry tedy procházíte všechny kategorie spolu nebo jste byli i rozděleni?
O: Pamatuju si, že když jsme nastoupili do přípravky, tak jsme hráli spolu pod vedením trenérů Michala Švacha staršího a Zdeňka Otavy. Od té doby jsme spolu v každé kategorii hráli rok, poté jsem vždy šel ke starším.

L: No, bylo to trochu komplikovanější. Rodiče si přáli, aby jsme byli spolu, jelikož nevěděli na koho se jezdit dívat, ale trenérům se to moc nelíbilo. Naštěstí nám to bylo vždy povoleno a říkali nám to, co dodnes, že my dva bez sebe nemůžeme být. (smích)

Jeden hraje obránce, druhý záložníka(útočníka). Odjakživa hrajete tyto posty nebo to bylo někdy i naopak?
O: Do mladších žáků jsem hrával v útoku. Od doby, co nás začal trénovat pan Ptáček s panem Fábrym, jsem začal hrávat stopera až do dorostu. Poslední půlrok jsem začal nastupovat na kraji obrany.

L: Já od mala hrál pouze v útoku pod vedením Davida Ptáčka. Pak jsem šel do starších žáků, kde jsem byl stavěn panem Dorúškem na středním obránci. Poté jsi mě převzal do dorostu Jiří Váňa, který mi dal příležitost na pravém záložníkovi. Jelikož jsem si uvědomil, že do hvězdného útoku H+H (pozn. Havlín+Hyžík) se určitě nedostanu. Myslím si, že jsem tam hrál dobře, kdy jsem hodně branek připravil, a tak už mi ten post zůstal. Moc za tu šanci panu Váňovi děkuji.

Jste oba typově stejní nebo jak byste charakterizovali jeden druhého(fotbalově, povahově)?
O: Myslím, že každý jsme na hřišti jiní. Když vstupuji na hrací plochu jsem nervózní, zatím co Lukáš mi přijde takový flegmatik. Někdy mu to závidím, ale někdy potřebuje tvrdou ruku. Jinak si myslím, že je výborný fotbalista, přeju mu hodně úspěchů.

L: Já ačkoli je to zázrak, tak si myslím, že jsem na hřišti kliďas a moc se nezapojuji do hecířství, prostě jsem tichý.(smích) Snažím se soustředit na zápas a být tak co nejvíce prospěšný týmu. Brácha je taky kliďas, ale někdy mu rupne v bedně a udělá blbost jako před pár týdny v Malenovicích. Jsou v tom velké emoce, každý chce vyhrát a ten zkrat se prostě stane.

Jakou byste chtěli mít vlastnost ve fotbale toho druhého?
O: Asi mu závidím jeho klid a chladnou hlavu s jakou jde na hřiště.

L: Já Ondrovi závidím to, že si dokáže uhrát to svoje. Má velkou trému a nechápu jak v takovém stresu dokáže vždy zahrát. Určitě bych chtěl být taky takový skvělý fotbalista jako brácha.

Radíte si jeden druhému po zápase kdo co a jak měl udělat? Případně vytkli
chyby nebo naopak pochválili?
O: Během zápasu jsme v emocích, takže po sobě i křičíme. Po zápase si to u oběda všechno vyříkáváme a snažíme se najít něco pozitivního ze zápasu.

L: Tak vzhledem k tomu, že jsme nastupovali spolu na pravé straně, tak jsme se chválili nebo hádali, ale to k tomu patří. Já to od bráchy vždy vzal a určitě jsme si to v kabině pokaždé rozumně vyříkali.

Přes léto jste se oba začali připravovat s áčkem. Ondra dokonce odehrál už i pár utkání v základu. Jak vnímáte své posuny k mužům?
O: Je to daleko náročnější fotbal než u dorostu nebo u B týmu. Vnímám, že mám ještě rezervy, ale budu se nadále snažit odvádět maximum, abych dostával v áčku další šanci.

L: Já jsem moc rád, že můžu trénovat s áčkem a hrát s béčkem. Myslím, že mi to dává do dorostu hodně pozitivních věcí. Já ještě letos příležitost v A-týmu nedostal, ale musím na sobě více makat a snad ten čas přijde. Vnímám, že mám ještě velké rezervy.

Probíráte fotbal i doma nebo tam si od něj dáváte pauzu?
O: Ano, dá se říct, že každý víkend sledujeme v televizi nějaký fotbalový zápas a říkáme si, že třeba za nějaký čas tam budeme taky. (smích)

L: No, skoro pořád. Jsme taková fotbalová rodina. Buď ho probíráme doma nebo u dědy. Ale když už je toho na nás moc, tak si pochopitelně dáme pauzu.

Na závěr prozraďte, kdo je váš největší fanoušek?
O: Určitě rodiče a děda, kteří nás k fotbalu vedou už od mala a skoro na každý zápas nás přijdou podpořit.

L: Těch je více. Určitě rodina a Tomáš Jedlička, velký respekt k němu stejně jako k dědovi. Jezdí s námi všude a jsou s námi i když se nedaří!